Anselm arcibiskup z Canterbury řádové sestře Gunhildě podruhé

Dopis 169 Téže Gunhildě

Druhá výzva k návratu k řeholi

Arcibiskup Anselm, služebník služebníků Ježíše Krista důrazně nabádá svou milovanou sestru a dceru z moci Ducha, podle lidských měřítek královu dceru, aby dala přednost čistotě před zkažeností, snoubenci nesmrtelnému před smrtelným, věčnému králi před časným hrabětem[1].

Ještě stále Tě zdravím a nazývám milovanou dcerou, neboť jsem stále nepřestal doufat, že uděláš, po čem toužím, že půjdeš díky Božímu vnuknutí do sebe a vrátíš se ke svému pánu a vykupiteli, Kristu, který, ač sis to předem nijak nezasloužila, si Tě tolik zamiloval, že si Tě už jako dítě vyvolil za snoubenku a až dosud si Tě k tomuto povolání v řeholním rouchu i společenství choval. Chop se, má dcero, má lásko a touho, chop se ke slávě Boží a sobě ku prospěchu slov a rad, jimiž k Tobě mluví ten, kdo Tě upřímně miluje. Vždyť jsi mu kdysi, když jste si spolu dříve povídali, řekla, že chceš být stále s ním, aby ses z rozmlouvání s ním mohla těšit bez ustání – a přiznala jsi, že je Ti při něm krásně. A později jsi mu psávala nádherné dopisy, z nichž jsem nemohl poznat, že hodláš upustit od svého svatého poslání, jehož roucho jsi tehdy nosila, ale měl jsem v nich naději, že splníš slib, jejž jsi dala Bohu.

Odvrať, sestro a dcero, odvrať své srdce, ať se neupíná k šalebnosti tolik[2], že by zapomínalo na pravdu. Uvaž jen: co je světská sláva?  Uvaž: co to miluješ?  Bylas dcerou krále a královny. Kde jsou? Jen prach a červi. Jejich vznešenost, jejich požitky, jejich bohatství, nic z toho je nezachránilo ani si to nemohli vzít s sebou. Milovala jsi hraběte Alana Rufa a on miloval Tebe. Kde je teď? Kam se poděl ten Tvůj milovaný milenec? Tak jdi, sestro, polož se k němu na lože, na němž teď spočívá; přijmi do svého klína jeho červy; obejmi jeho mrtvolu; polib divoce jeho obnažené zuby, vždyť jeho rty už zpuchřely a shnily. Asi už dnes nemá zájem o Tvou lásku, již jsi mu poskytovala, když byl živ, a Tobě se jeho shnilé maso, po němž jsi tak bažila, hnusí. Ale vždyť přesně to jsi na něm milovala; a přesně tohle, nic, nic jiného, miluješ na jeho bratrovi.

A co když odvedl Bůh hraběte Alana z tohoto života právě proto, aby Tě on neodváděl od Boha, jakoby na to měl právo? Ať už existují jakékoli další příčiny jeho smrti: kdo se odváží s jistotou tvrdit, že tenhle důvod nehrál žádnou roli? Kdo popře, že se tu nad ním Bůh smiloval zároveň s tím, jak vynesl soud?  Říkám smiloval, protože mu smrtí zabránil dopustit se zla, které chtěl spáchat; a říkám soud, neboť toutéž smrtí potrestal jeho svatokrádežnou vůli.

Jak to, že se nebojíš že Bůh kvůli Tobě podobně zahubí i černého hraběte, Alana Nigra; nebo – což je horší – zatratí věčnou smrtí Tebe a, jestliže se mu oddáš, tak s Tebou i jeho?  Ach, kéž by se Ti zdál ohavný jak noc a Ty jemu jak černá vdova nehodná lásky, aby jste si nemohli vzájemně být temnou smrtí zatracení! A nebo si snad myslíš, že uvidíte, Ty nebo on, Krista jindy než u soudu zatracení, zemřeš-li v jeho posteli a on zas ve Tvé?  Vy se na Kristu dopustíte tak nehorázné křivdy a potupy, že se o ní stydím mluvit: Ty odhodíš roucho a znamení, jimiž jsi dlouhá léta dosvědčovala, že jsi Kristu zaslíbena – každý tě v nich mohl spatřit, v klášteře i mimo něj – jen abys mohla vběhnout do náruče hraběti Alanovi; a on Tě Kristu přebral, když si Tě přivábil a zmocnil se Tě nebo ses mu dokonce sama nabídla; myslíš, že Kristus po tom všem přijme Tvou nebo jeho duši, vytrženou ze vzájemného objetí, se zástupem andělů do své náruče? Ne, to opravdu neudělá; velmi se mýlíte, očekáváte-li, že ano; jste slepí, jestli to nevidíte; je mi Vás hluboce líto, jestli Vám na tom nezáleží.

Slyšel jsem někoho tvrdit, že říkáš, že jsi přijala řeholní roucho, protože Ti byl slíben post abatyše a protože jsi jej nedostala, nejsi povinna přijatou řeholi zachovat: uvaž, má dcero, jaké hanebnosti se na Kristu dopouštíš. Kvůli přislíbenému postu jsi slíbila, že chceš být jeho snoubenkou a zachováš mu věrnost – a teď odmítáš svůj slib dodržet přes to, že Kristus Ti slíbil sám sebe? Takže místo abatyše se Ti zdá cennější než Kristus? On sám a to, co Ti slíbil, pro Tebe nemá žádnou cenu? On si nemyslel, že bys neměla žádnou cenu: vždyť za Tebe položil vlastní život[3]. Tak moc ses zamilovala do lživého světa? Tak moc pohrdáš pravdou?

A nebo jsi takto chtěla Krista podvést, že když z tebe lidé neudělají abatyši, jak slíbili, tak Ty zrušíš slib, který jsi mu dala? Ty chceš lhát Bohu proto, že Ti lžou lidé? Nebyl to Kristus, kdo Ti slíbil ten úřad, ale bůhvíjací muži nebo ženy. Oni Ti slíbili, že budeš abatyší. Komu jsi ale dala svůj slib Ty, Bohu nebo lidem? Jistě, ti lidé, kteří Ti slíbili úřad, způsobili, že jsi Bohu slíbila, že chceš žít ve svatosti. Ale to, že Tě přesvědčili lidé, nic nemění na skutečnosti, že jsi dala slib Bohu, nikoli lidem.

A tak Ti Bůh praví: „Dej mi, má služebnice, kterou jsem stvořil a vykoupil, dej, cos mi slíbila a s čím jsi už začala; a to, co Ti slíbili lidé, to si vymáhej na lidech, když musíš, nikoli na mně. Jestliže Ti lžou: čím jsem se provinil já, abys lhala mně? Naopak, já jsem připraven Tě uvést do lože své slávy a postavit Tě nad všechno co mi patří[4], jako svou vyvolenou a milovanou snoubenku. A nebo jsi mě chtěla oklamat, když jsi se mi zaslibovala? Jestli je to tak, věř, že se nespokojím s žádným jiným odškodněním za Tvou lež, než s věrným splněním Tvého křivého slíbu. A jestli to tak není, jestli's mě nechtěla oklamat, pak neváhej a slib, který jsi mi dobrovolně a upřímně dala, také tak splň.“

Pochop přece, má milá, jak se o Tebe Bůh stará a jak Tě miluje. Ve chvíli, kdy ses kvůli úřadu abatyše zaslíbila k řeholnímu životu, toužila jsi sice po lživé marnosti, ale slíbila jsi tím žít životem pravdy. To Bůh sám dopustil, abys upadla do blamáže v níž nyní jsi, aby Tě skrze ni získal pro pravdivost, neboť jeho moudrost dokáže udělat ze zla dobro a z hříchu ctnost. Neudělal to proto, abys lpěla na hloupém přání a provaz marnivosti Tě táhl k postu abatyše; ale proto aby sis mohla uvědomit, že svým odmítnutím setrvat na dobré cestě, k níž jsi se zavázala, i když kvůli nějaké bezcenné odměně, odmítáš Boha samého a to nanejvýš zavrženíhodným a netolerovatelným způsobem … (slib daný Bohu, až dokud by se celé tvé srdce děsilo jej opustit[5]).

Má sestro, jsi zapletena do léčky. Na jedné její straně táhne Tvou duši Kristus, na druhé straně provazu tahá v protisměru ďábel. Buď Tě tou léčkou dotáhne Kristus až k rajským výšinám, a to když setrváš v životě řehole; nebo – Kéž to Bůh nedopustí! – ďábel do hlubin pekelných: v případě, že řeholi opustíš.

Jak to vidím já, má přítelkyně v Bohu a jeho pravém přátelství: Bůh se na Tebe nikdy nemůže hněvat tak, aby Ti dovolil oddat se smrtelnému muži. A stane-li se to, pak nejen odsoudíš sebe i onoho muže k zatracení a věčné smrti, ale vyvoláš nesmírné, ohavné pohoršení v Boží církvi a pro všchny, kdo se o tom doslechnou, se staneš vzorem všeho, co Bůh i všichni jeho svatí[6] a počestní lidé nenávidí. A jestliže skrze Tebe povstane takové zlo, pak bylo pro Tebe lepší, kdyby ses vůbec nenarodila[7], tím si buď jista.

Já Ti radím, prosím Tě a zapřísahám, z té moci, která mi dává právo a povinnost Ti přikázat, Ti přikazuji: oblékni si nazpět roucho svatého společenství, které jsi zahodila, vráť se do milosti Boží, od níž ses odvrátila: aby o Tobě Kristus mohl říct svým přátelům a sousedům, občanům v nebi: „Radujte se se mnou a pojďte mi popřát, neboť má vyvolená milovaná, jež mě opustila, se ke mně zase vrátila”[8]; aby byla v nebi Bohu sláva, všichni svatí aby se z tebe radovali a lidé dobré vůle[9] aby na zemi vzdávali Bohu díky. Pošli svému věrnému příteli a duchovnímu otci dopis s odpovědí a neotáčej se zády k mé radě, to by Ti v očích Božích neprospělo.

Všemohoucí Bůh ať očistí Tvé srdce od vší tělesné žádostivosti a naplní Tě sladkou touhou po sobě samém, abych uviděl, že se na Tobě plní to, po čem mé srdce touží: aby sis svatostí vezdejšího života vysloužila blaženost života věčného. Amen.

---

[1] 1K 15:53 Oportet enim corruptibile hoc induere incorruptelam et mortale hoc induere inmortalitatem. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.

[2] Ž 118:36-7 Inclina cor meum in testimonia tua et non in avaritiam, averte oculos meos ne videant vanitatem in via tua vivifica me. Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život.

[3] J 15:13 Maiorem hac dilectionem nemo habet ut animam suam quis ponat pro amicis suis. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

[4] Mat 24:47 Amen dico vobis quoniam super omnia bona sua constituet eum. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří.

[5] Text je porušen, několik slov pravděpodobně chybí.
J 6:67 Ex hoc multi discipulorum eius abierunt retro et iam non cum illo ambulabant. Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.

[6] Regula monachorum Sancti Benedicti 58:17-18 Suscipiendus autem in oratorio coram omnibus promittat de stabilitate sua et conversatione morum suorum et oboedientia, coram Deo et sanctis eius, ut si aliquando aliter fecerit, ab eo se damnandum sciat quem irridit.
Řehole sv. Benedikta 58:17-18 Ten, kdo je přijímán, ať je vzat do oratoře a tam ať přede všemi slíbí svou stálost, náležité chování a poslušnost. Ať to slíbí před Bohem a jeho svatými, aby si byl vědom, že zachová-li se někdy jinak, bude Bohem, jemuž se vysmívá, zatracen.

[7] Mat 26:24 Filius quidem hominis vadit sicut scriptum est de illo. Vae autem homini illi per quem Filius hominis traditur bonum erat ei si natus non fuisset homo ille. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil!

[8] Lk 15:6 Et veniens domum convocat amicos et vicinos dicens illis congratulamini mihi quia inveni ovem meam quae perierat. A když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.”

[9] Lk 15:7 Dico vobis quod ita gaudium erit in caelo super uno peccatore paenitentiam habente quam super nonaginta novem iustis qui non indigent paenitentia. Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.